Linz Triathlon – 28.5.22

Cesta na tento závod začala už před pěti lety, kdy jsem se po nadšení z několik krátkých sprint TT v rámci Jihočeského Triatlonového poháru rozhodl absolvovat moji první půlku TT Czechman. 

Tento pokus skončil 1 měsíc před závodem, kdy jsem si po jednom delším švihu natáhl stehenní sval a bylo po závodě. Tehdy jsem si myslel, že jsem asi nesmrtelný, trénoval naplno, neustále počítal cílový čas a chtěl být tak dobrý jako všichni co už to dali. Hlava prostě chtěla víc než tělo dovolovalo, a já to nechtěl poslouchat. Po uzdravení jsem se opět vrhl na krátké TT a začal se chystat na další rok. Jenže další rok to nedopadlo jinak… tentokrát koleno a ještě na delší dobu.

Zhruba v té době mě osud dal dohromady i s klukama z RESOLUTION TEAM. Hned na začátku mě překvapilo, že pro kluky nebyly výsledky a časy všechno. Dobře, pro některé možná ano :). Bylo vidět, že většina jich závodí a sportuje, protože je to prostě baví, je to součást jejich života. Dobrý čas a výsledek vždy potěší, ale myslím, že to nebylo a není ani teď to hlavní.

A snad až tehdy mi to začalo celé pomalu docházet.. Každopádně přišel COVID, takže závody buď nebyly nebo nebyla chuť trénovat a připravovat se. Další 2 ročníky byly pryč.

Asi jsem za tu dobu trochu vyzrál, ale letos jsem měl pro TT Linz už úplně jiný cíl. Dojet s klukama do Linze, postavit se na start a dokončit tak, abych druhý den mohl chodit. A snad si to i užít pokud to půjde. To se konečně povedlo! Vlastně celé jinak než když jsem na začínal.  Až v cíli mi došlo, že jsem si žádný čas neplánoval, závod jsem si užil i když jsem byl totálně vyčerpaný a najednou byl TEN konec. 5 let příprav vedlo k 5ti hodinám úžasných zážitků a na svůj první střední TT jsem toho zažil opravdu dost. 

Linz triathlon jsem pojali jako společný závod RESOLUTION TEAM a téměř se povedlo nastoupit v plné sestavě. Každopádně už to, že jsme tam byli jako jeden velký tým bylo skvělé. Vyvěšené vlajky RESO, společný dress code, podpora našich fanoušků a rodin. Prostě skvělé prostředí, které dávalo zapomenout na předzávodní nervozitu. A mě to umožnilo načerpat poslední předzávodní rady zkušených závoďáků. 

Průběh závodu nejde krátce popsat, byly to emoce jak na horské dráze. Po nevydařeném plavání – myslel jsem si, že to bude lepší – přišel povzbudivý začátek na kole. Byl skvělý pocit předjíždět některé klubové parťáky do kopce, triatlonisty na super-časovkách, ale bylo frustrující když se zase oni kolem  mě přehnali na nějaké rovince, kde využili svých zkušeností nebo lepších kol. Ztrátu závodního čipu po plavání vyřešili bravurně pořadatelé – leželo mi to v hlavě celou cyklistickou část. Penalizace za jízdu v háku v závěru trochu naštvala a to jsem si na to celou dobu dával pozor. Na druhou stranu zcela upřímně říkám, že byla oprávněná, prostě mi malinko došlo a chtěl jsem se za Standou svést. Ale dát si 5min v penalty boxu před půlmaratonem, teď hodnotím jako skvělý taktický tah. Mohl jsem se dát trochu do kupy a vím jak to chodí v penalty boxu :). Následovalo relativně dobrých prvních 10km půlmaratonu a totální trápení dalších 11km. Každopádně běh na 4 okruhy a neustále potkávání s parťáky z RESO a povzbuzování našeho support týmu, dodávalo sílu. Letos jsem toho, víc předvést nemohl, naběhal jsem žalostně málo. Ale nic jsem nepřehnal, stačilo to a klaplo to!

Prostě krásný závod a krásný zážitek. Závod, který nic nedaroval a nic neodpustil. 

Pro mě tím doufám nic nekončí a věřím, že to je pouze začátek do dalších středních a snad i jednou dlouhého triatlonu. Tím chci dodat odvahu i těm co by rádi něco podobného chtěli zkusit, nebo už dokonce zkouší a jen to nejde tak rychle, jak už jistě z tolika jiných vyprávění slyšeli. To čekání za to rozhodně stojí.

DON’T GIVE UP, BE IRON!