(Autor Petr Mrskoš)

Nikdy by mě nenapadlo, že se mi v životě splní všechny 3 životní sny: z dětství – Vasaloppet, Marcialonga a pozdější dospělý – Ironman a to dokonce v limitu do 15hodin………

Marcialonga – závod narozený v r. 1971 z vášně 4 přátel, kteří se poté, co se v r. 1969 účastnili Vasalopettu, rozhodli uspořádat podobnou akci doma v údolí Fiemme a Fassa. Jede se každou poslední neděli v lednu 70km klasickou technikou  údolím  z Moeny, Val di Fassa a končí na hlavní ulici v Cavalese, Val di Fiemme. Trať prochází 13 vesničkami obou údolí podél řeky Avisio. Celá událost je neskutečně populární, všichni tady tím žijí, ve všech domech jsou plakáty, vlajky, kam se podíváš, všude je Marcialonga.

Vyrážím s Kamčou ve čtvrtek. Ubytováni jsme v Bellamonte hotel Canada. Dorážíme večer, ubytování moc krásné. Přijíždí i Rosťa Řežáb, kterého jsem poznal loni na Vasalopettu, je ubytován vedle v Predazzu. V pátek jdeme vyzvednout čísla a startovní sety. Následuje nezbytná kavárnička a pak jdeme testovat lyže na stadionu v Teseru. Je slunečno, 11stupňů, sníh měkký. Zkouším kožíšek, pár sjezdů, pod prvním můstkem se přihrbím, najednou plotna a už se válím, přes obě stopy..jak dlouhej, tak širokej…. Pěkně to začíná. Volba na závod – buď mazat klistr a nebo lyže s kožíškem. Jsem rozhodlý pro kožíšek. Trať je úžasně připravená. Téměř kvetou pampelišky, ale podél celé trati jsou kopice umělého technického sněhu, který se rozváží po celé trati, která je asi 5m široký sněhový pás o 3 stopách.

Sobota nás vítá sluníčkem. Po bohaté snídani má Kamča potřebu utratit nějaké to euro, tak hurá na nákupy. Stavíme se ještě na stadionu, Rosťa má ještě malou Nikolku od 14h na závodě Marcialongy Baby. Vede si skvěle, fandíme, atmosféra úžasná. Odpoledne již příprava lyží a vše chystat na ráno.

Neděle nás vítá čerstvě napadaným sněhem, ještě poletuje. To není moc povzbudivé, ale nedá se nic dělat. Odjíždíme do Moeny na start. Je to asi 16km, tak radši dřív, ať máme rezervu. V 8:45 je plánován start z 11 vlny, celkově je jich 14.

Vypouští nás a jdeme na to. Nazouvám lyže a v 8:54 protínám startovní čáru. Prvních 18 km je pouze stoupání. Funím a funím a snažím se být nahoře, smeká se to, stopy žádné. V první vesničce je zácpa, stojíme ve frontě na první sjezdík. Už padají závodníci, i hůlky už se lámou. Po 5.500 závodnících je vše umydleno, místama doslova „přeoráno“. Na 10.km je první občerstvovačka, všeho je dost, tak se zastavuji a občerstvuji. Nahoře ve vesničce Canazei otáčíme a trochu se to začíná svažovat. Nejde to, jak bych si představoval. Kdyby na 20.km bylo auto, tak to zabalím. No nic, hlavu vzhůru a bojuji. Pár nebezpečných sjezdů je opravdu ostrých. Na 30.km je stoupání 14%. Stojíme v kopci v dvoustupu a stromečkem se suneme asi po 5ti metrech. Nahoře pořadatelé pouští po 1 závodníkovi, aby se nepomlátili, přesto někteří padají. Po 2km je situace podobná. V každé vesničce je plno fanoušků, kteří neskutečně fandí, veliké zvonce, řehtačky, prostě super atmosféra. Konečně míjíme zpátky startovní Moenu a začínáme kolem silnice klesat dolů. V další vesničce se dokonce projíždí obrovským stanem, kde je občerstvovačka a hraje zde hudba.

Není moc času nazbyt a tak se snažím co nejrychleji zase na trať. Začíná to trochu jet a blíží se druhá polovina závodu. Jak říká Pája – už se odčítá. Jsme na stadionu a už se blížíme k vytouženému cíli. Nohy už bolí a začínají se ozývat křeče. Míjím ceduli 10km finish, už se trochu těším, jsme pod cílovým městem, ale jedeme pořád dozadu, bude tam smyčka. Konečně se začínáme vracet, směrem k cíli. Začíná se smrákat, pořadatelé už roznáší po trase velké svíčky.

Míjíme ceduli 3km do cíle, poslední občerstvovačka a začíná se to zvedat… V televizi to tak nevypadá, ale předčí to všechna moje očekávání. Jak můžou takový kopec elitní závodníci jet soupaží???? Jdu to, co noha nohu mine, smeká se to, nohy i ruce už bolí. Když už to vypadá, že se to zlomí, tak za další zatáčkou opět nahoru. Je to boj a musíme ho všichni vybojovat. Jsme mezi domy ve vesnici a už slyšíme muziku a komentátora. Vesnička je „nacpaná“ fanoušky, všichni fandí, co jim síly stačí, snaží se nás vyburcovat k posledním výkonům…. Sbíráme poslední zbytky sil a točíme doprava na cílovou rovinu. Už je tma, vše je nádherně nasvíceno. Po obou stranách jsou fanoušci, mají zvonce, řehtačky, je to ÚŽASNÉ!!!! Jsem v cíli, splnil se mi sen!!!

V cíli mě čeká Kamča, která mě neúnavně po celou mojí cestu  povzbuzovala a dělala mi support a dokumentaci. Jdu pro medaili a do zázemí, kde je vše super připraveno pro pohodlí závodníků. Obrovský dík a ocenění pro pořadatele, kteří tento závod pořádají. Vše je neskutečně připraveno. V těžkých podmínkách připravit takový závod a 70km trasu pokrýt sněhem je někdy asi v nadlidských silách, ale podařilo se to na jedničku!!!!!!!

Nikdy mě nenapadlo, že tento závod dám. Je to úžasná atmosféra a Italové, kteří tím žijí, dělají vše na 100%. Kdo to nezažil, těžko se to dá vylíčit.

Jsem rád, že jsem tento závod mohl absolvovat v barvách RESO!!!!!!!!!!!!

Sláva a čest!!!!!!!!!

Petr