(očima Petra Houska)
Především skvělý výlet za velkou louži okořeněný Ironmanem. 7. listopadu v 6 hodin ráno to všechno žačalo. V moři sem Ironmana plaval poprvé, takže to pro mě byla velká neznámá i vzhledem k tomu, že sem se obával velkého bílého žraloka, neboli také carcharodona carchariase 
. Takže sem si v duchu říkal, že až vylezu z vody mám téměř vyhráno. Na startu bylo přes 3000 závodníků samý sval a samá šlacha, tak proč by měl dostat chuť zrovna na housku . Se startovním výstřelem ale všechny obavy opadly a šli sme na věc. Nejdříve sme se museli prokousat velkými vlnami což sem si chvíli připadal jako Mič Bjukenen ze seriálu pobřežní hlídka . Pak ale nastala velká mela o pozice, která se roztrhala až tak 500 m po startu. Plavalo se mi dobře, držel sem si svoje tempo. Po 1 hodině a 8 minutách vylézám na pláž se vztyčeným prostředníčkem směřující směrem do moře a upaluju s hubou od ucha k uchu k prvnímu depu . Kolo byla velká neznámá. Do 70tého kilometru se mi jelo dobře, pak na mě přišla krize, která se mě držela jako klíště. Ale co máš dělat. Prostě musíš dát jazyk mezi zuby a jedeš, co ti síly dovolí. Bolí to jak svíňa, ale nedá se svítit. Navíc profil na kole byly nekončící roviny, při kterých si víceméně pořád v jedné pozici a rubeš. Na 120km dostávám penaltu. Nevím za co . Tak jako všichni po závodě si vyprávíme své pocity a když někdo dostane penaltu, tak většinou všichni krčí rameny, že neví za co))).
. Takže sem si v duchu říkal, že až vylezu z vody mám téměř vyhráno. Na startu bylo přes 3000 závodníků samý sval a samá šlacha, tak proč by měl dostat chuť zrovna na housku . Se startovním výstřelem ale všechny obavy opadly a šli sme na věc. Nejdříve sme se museli prokousat velkými vlnami což sem si chvíli připadal jako Mič Bjukenen ze seriálu pobřežní hlídka . Pak ale nastala velká mela o pozice, která se roztrhala až tak 500 m po startu. Plavalo se mi dobře, držel sem si svoje tempo. Po 1 hodině a 8 minutách vylézám na pláž se vztyčeným prostředníčkem směřující směrem do moře a upaluju s hubou od ucha k uchu k prvnímu depu . Kolo byla velká neznámá. Do 70tého kilometru se mi jelo dobře, pak na mě přišla krize, která se mě držela jako klíště. Ale co máš dělat. Prostě musíš dát jazyk mezi zuby a jedeš, co ti síly dovolí. Bolí to jak svíňa, ale nedá se svítit. Navíc profil na kole byly nekončící roviny, při kterých si víceméně pořád v jedné pozici a rubeš. Na 120km dostávám penaltu. Nevím za co . Tak jako všichni po závodě si vyprávíme své pocity a když někdo dostane penaltu, tak většinou všichni krčí rameny, že neví za co))).Jel se jeden 180 km dlouhej okruh, který nám sice ukrojil velké sousto fyzické námahy, ale také nám ukázal kus pěkné floridské přírody. Po 5 hodinách a 26 minutách sem v depu a v duchu si říkám, že maraton bude opravdu stá za to, protože sem byl docela na kaši . Pomalu se rozbíhám. No nic, běžíš a běžíš. První kilometry vůbec neutíkají. Postupně se spokojíš s tím, že se těšíš na další a další občerstvovací stanici, kde mají výbornou ledovou kolu, protože je hrozný vedro..34,35,36 .. Počtám kilometry a už si říkám „Kurva už to není tak daleko, pojď ještě hrábnout“ .
. Pomalu se rozbíhám. No nic, běžíš a běžíš. První kilometry vůbec neutíkají. Postupně se spokojíš s tím, že se těšíš na další a další občerstvovací stanici, kde mají výbornou ledovou kolu, protože je hrozný vedro..34,35,36 .. Počtám kilometry a už si říkám „Kurva už to není tak daleko, pojď ještě hrábnout“ .Na hodinkách mám 41 kilometrů a už se nemůžu dočkat, až uvidím červený koberec na jehož konci je brána s nápisem FINISH !!! 11:07 sem v cíli. Můj zatím nejhorší čas z Ironmana, ale ten pocit, že jsi v cíli se popsat nedá, ten se musí zažít. Sečteno podtrženo Ironman Florida = skvělý zážitek.